Hudebně literární večer
Jeden z protagonistů, p. Michael Pospíšil, koncert přibližuje těmito slovy:
"Dušičky, to je fofr! Ve jménu horečného „bílení hrobů“ malé „stěhování národu“, který jakoby si vzpomněl na své vlastenectví. Právě na „Dušičky“, tedy 2. 11. 1676 zemřel i básník a skladatel Adam Michna, rytíř z Otradovic, autor „našich“ nejznámějších barokních písní: ukolébavky „Chtíc aby spal“ a „Nebeští Kavalerové“. První ukolébavka pro Duši, druhá pochodem pro Duši, do Nebe. Kam patříme?
„Bílíme hroby“ nejen pro pocit nějaké „(sebe-re-)presentace“, ale tušíme také, že s Dušemi našich blízkých jaksi přece jen nejsou ještě všechna pouta zpřetrhána, když stojíme před tajemstvím, co bude i s námi. Přejeme si pomoci, pokud to je možné, pokud to někdo někde potřebuje. Na to není třeba být ani katolíkem, ani křesťanem. Vyplývá to z úcty, kterou máme mít ke svým předkům, ke svým zesnulým. Nakonec i ono latinské slovo „cultus“ znamená úctu a uctivost, kterou prokazujeme našim milým předkům svým ohnutým hřbetem při obdělávání země, v níž oni leží; dříve se říkalo „genus loci“, tedy „rod odevzdaný místu“, dnes se mluvívá o „geniu loci“... Odtud vyplývala nedělitelnost, neprodejnost té půdy, odtud národní hrdost, vlastenectví. Odtud i naše vykořenění.
Odtud i slovo „kultura“ a kulturnost. A tak, jako v některých kulturách maminky přivádějí miminka do našeho světa při tanci, tak se „Barokní“ Člověk do „onoho Světa“ protančoval: neschovával své rodící a umírající za různé plenty nemocnic, ale Smrt postavil doprostřed svého života, a tím mu zůstala perspektiva „za“ pokračování Smrtí. Pak se smál i své Smrti!"
Plakát 54.4 KB
